Vzpomínky.

18. července 2013 v 17:53 | Arredie |  DIARY
Každej den tisíce zpráv...
...společnej blog...
...hádky i prokazování "lásky"...
...návaly smíchu.

To každý den
to čas jako sen
to bez starostí
to bez břemen

Letí, letí čas
čas těch mladých krás
letí, letí jako ďas
a tak píšu ti tenhle vzkaz.

Tak nezapomeň,
nezapomeň co tu bylo
aby do paměti se ti vrylo
že já taky žiju! :'D
 

Boring holydays. Why not.

17. července 2013 v 16:38 | Arredie |  DIARY
Nudný prázdniny. Jako - program mám, ale ne ten co bych chtěla já sama. Nějak to přetrpim.
Ještě rok a budu moct chodit na brigádu. Hurá. Konečně svoje vlastní peníze! A né bejt pořád jen závislá na rodičích, kdy mi daj dvacku támhle, dvacku tady. Budu se kupovat ne hadry (ikdyyyyž) ale výtvarný potřeby. Yeaaah! Není nic lepšího než přijít domů so taškou plnou novejch výtvarnejch krámů :3 A novej grafickej tablet by taky bodnul. Noco. Jde se čmárat c:

Hrůzy MHD

17. června 2013 v 15:41 | Arredie |  Fejetony
Stojím na zastávce. Po pětiminutovém zpoždění konečně přijíždí autobus. Pohlédnu na hodinky - no co, tak budou začínat ten kytarový koncert beze mě. Kytaru jsem si den předtím nechala na místě, abych si alespoň trochu ulehčila dnešní cestování.
Skoro se do autobusu nedostanu, protože nejen že se přede mě nasáčkovaly babičky, ale jeden mladík ještě na poslední chvíli vystupuje, v ruce třímajíc smartphone s rozehranými Angry Birds. Jen taktak se do autobusu přece jen nacpu. Přivinu se k nejbližší tyči.
Vím. Poslouchat cizí hovory není slušné, avšak co jiného mi zbývá na zabavení v MHD? A tak se zaposlouchávám do jemného štěbetání sedících důchodkyň s taškou z Kauflandu. Jejich hovor tomu odpovídá. Právě se totiž dozvídám, že v onom ráji důchodců mají mléko za úžasných devět padesát a jablka prý také zlevnili. Další informace, kterou jsem se dozvěděla, jak její sousedku trápí klouby a záda. A v neposlední řadě také to, jak je dnešní mládež nevychovaná…
Mezitím se mi nad hlavou skví docela husté křoví sídlící v podpaží jakéhosi hromotluka, který si našel jako vhodné místo k držení právě "moji" tyč. Pěsti má obrovské - jediná jeho rána by mě mohla snadno přivést do mdlob. Mě ale přivádí do bezvědomí už jen ten závan potu v kombinaci s pohledem na porost, který by se dal řezat křovinořezem. Trochu se přikrčím a poodstoupím. Omylem strčím do kočárku, který přidržuje na místě nevzhledná žena. Dítě se okamžitě rozbrečí. Omlouvám se jí, ale ona po mě jen střílí pohledem a nadává mi do dřeváka.
Zatáčka. Na poslední chvíli se stihnu chytit postranní tyče u okna. Řidič to nemilosrdně vytočí. Jen taktak vyrovnám rovnováhu a vracím se do původní pozice - a to je chyba, protože ještě víc přidá. Jede, jako by cestující unášel. V dohledu je zastávka plná lidí. Zatočí se mi hlava a přitisknu se k tyči ještě víc.
Autobus zastaví. Ven se vyvalí jen hrstka lidí, zato nastupujících, co si to míří do dveří mě nejbližších, je tak tucet. Nacpou se do autobusu všichni, což mi přijde jako zázrak. Nebo spíš Boží trest? Dveře se zavírají. A tak se snaží procpat na sedačky, nedbajíc toho, že normální lidi solidně pošlapávají a odstrkují, zatímco se autobus rozjíždí.
Po pár dalších zastávek a cesty plné smradu, strachu že spadnu a bolavých pošlapaných prstů na nohou vystupuji. Vykročím a nohou se dotknu jistého betonového chodníku. Poodejdu a otočím se. V očích mi utkví zděšené tváře cestujících, jejichž zastávka je ještě daleko.
 


Ve víru konverzací

12. ledna 2013 v 18:22 | Arredie |  Úvahy a kraviny
Hm. Každej to někdy zažil, sedíte si to na záchodě (nebo stojíte) a SLYŠÍTE toho druhého. V případě školy pokládáte otázku "Jak se menuješ?" nebo "Do kolikátky vlastně chodíš? Odhaduju tě tak na (tadyjenějákýčíslotprostě:D)." Z nějákého neznámého důvodu vám ten druhý (v lepším případě jestě třetí) vůbec neodpovídá, anebo se ptá, proč to chcete vědět. Obyčejně to bejvá strach, že jste slyšeli, jak jeho/její exkrementy padají do záchoda a on/ona (v případě mladších ročníků, starším už je to jedno [mě taky lol]) se teď bojí o svoji identitu a vykachnění této důležité informace něomu, koho má vaše oběť ráda.
Největší sranda pak je, když někdo sedí na záchodě, s někým telefonuje (a to vy samože slova třetí osoby z telefonu prostě před ty primitivní zdi neslyšíte) a pokládá osobě se kterou mluví otázky, a vy si myslíte, jaké máte štěstí, že se vám někdo konečně ozval, po té době hledání (někdy jsou i případy, že jsou lidé závislí na konverzacích na hajzlu) vhodného člověka. A tak začnete odpovídat. Obvykle tuto konverzaci ukončí věta druhé osoby "Fajn, musím končit, nějákej blb mi tu odpovídá na moje otázky určený pro tebe...".
Pro výše zmíněnou závislost na rozhovorech na veřejnejch záchodech už mám diagnózu, léčení a skromné pojmenování.
Název nemoci: Hajzlóza /záchodikus/
Diagnóza: Nakažená osoba má velké nutkání ke konverzaci s cizími lidmi na veřejných záchodcích.
Nějčastější věková skupina, kterou tato nemoc nejvíce napadá: 7-14 a 70-100 let.
Jak se nemoc přenáší: Nepřenáší, maximálně to můžete od někoho odkoukat. Jinak je to vrozené obzvlášť u extrovertů a optimistů.
Léčení: Tato nemoc se dá vyléčit hodně způsoby - pokud jste doprovod nemocného, pokuste se ho doprovodit až na záchodky a hlídejte ho (samozřejmě, že přes dvířka kabinky), nebo si s sebou noste pásku na pusu, kamkoliv jdete.
Pokud jste sám nakažený, pokuste se "to vydržet" nebo si noste pleny.
/je možné, že jste toto už četli na petraazuza.blog.cz. Jsem spolumajitel toho blogu a tohle je moje úvaha :D/

~LA :D~

12. ledna 2013 v 18:17 | Arredie
Ok. Po roce jsem se rozhodla uvést do provozu tenhle "blog". Nečekejte články o celebritách, převratnej design nebo tak. Ale počteníčko bude. Sice s nádechcem kravin, ale co xD

Kam dál